CRIMSON SUN - Sorrowbreaker
Nejenom v Českém Brodě je v oblibě elektro-pop-metal s ženským zpěvem. CRIMSON SUN se vezou na vlně AMARANTHE. Oproti svým vzorům jsou tihle Finové trochu víc popoví, ale jako alternativa to není špatné.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
NAILS si tentokrát s novým albem dali pěkně načas. Předchozí tříletý interval mezi první trojicí řadovek byl natažen téměř na trojnásobek až pomalu hrozilo, že se na tuto druhdy kometu „mladého“ extrémního metalu pomalu zapomene. Tyto myšlenky však rázně a hlasitě utne masivní kytarový riff úvodní skladby „Imposing Will“ a rázem je všechno okamžitě zpátky.
Delší čekačka na čtvrté řadové album americké kapely by mohla svádět k myšlenkám o ráznější odbočce z dosavadní hudební cesty, ale z tohoto omylu nás Američané vyvedou okamžitě po rozjezdu již vzpomenutého otvíráku. Kompromisy to jsou krysy a hlodavce v NAILS evidentně moc rádi nemají. Hrací čas je opět neúprosně krátký, a tak nezbývá moc prostoru pro nějaké uvádění neznalých do problematiky. Počínajé úvodním taktem se opět rozjíždí vysokoobrátkový mix okrajových metalových žánrů.
Když si srovnám debutovou desku „Unsilent Death“ z roku 2010 s letošním počinem, tak žánrově až tolik rozdílů nenacházím. Tím nejzásadnějším vyústěním dosavadního vývoje skupiny je jednoznačně zvuk. Ten je letos mimořádně zahuštěný a opravdu tlačí. Inspirace skandinávským chrástěním tady byla do počátku, ale produkce „Every Bridge Burning“ působí jako starý pes jménem entombed na pořádně našláplých steroidech. Zvuk je moderní, těžkotonážní, zároveň však plně korelující s živelnou a špinavou tvorbou kapely, čili žádná „nahoněná“ syntetická brutalita.
17 minut a 10 skladeb. NAILS neměli nikdy tendenci toho příliš namluvit, ale když jste je pustili ke slovu, byla z toho intenzivní nalejvárna. Tradice je dodržena i počtvrté, byť subjektivně vnímám lehký ústup ze sysaček, resp. užijeme si pořád požehnaně, ale svůj prostor dostává i ovlivnění hardcorem. V „Give Me The Painkiller“ slyším i něco jako chytlavost, asi hlavně díky existenci refrénu a z mého pohledu i závan starších CONVERGE.
V následující „Lacking The Ability To Proces Empathy“ zpomalíme až někam do středního tempa. Asi není nutné připomínat, že hned vzápětí se vše opět rozjede do pořádně svižných obrátek („Trapped“) a vše důležité nám je sděleno na ploše necelých 40 vteřin s typickým štěkavým projevem Todda Jonese, což zároveň odpálí druhou polovinu alba tvořenou ostrými a svižnými kusy. V samotném závěru pak dojde na nejdelší a z konceptu nahrávky se vymykající skladbu „No More Rivers To Cross“, ve které NAILS hodlají přesvědčit, že by dokázali nahrát i album plné táhlých a špinavých sludgemetalových válů.
Americká kapela je tedy zpátky po letech bez řadové desky. Jasně, stručně a výstižně lze asi jako popis aplikovat na celou její tvorbu. V tomto ohledu vlastně čtvrté album nepřináší nic nového. To je však pouze jedna strana mince. Tu druhou tvoří zhrubnutí zvuku a velmi jemné zpestření tvorby o hc vlivy. Možná je nakonec slyším pouze já anebo ve tvorbě NAILS v této intenzitě byly vždy, ovšem některé nové skladby mi prostě příjdou kapánek chytlavější než tomu bylo v minulosti. Ať je to jak chce – nová deska je tady, je (opět) ve své intenzitě neúprosná a terč trefuje (opět) neomylně.
Čtvrté album NAILS a s ním další dávka vyrosokorychlostních extrémů. 17 minut bez kompromisů a hledání bočních cestiček.
8 / 10
Todd Jones
- kytara, vokály
Andrew Solis
- basa
Carlos Cruz
- bicí
Shelby Lermo
- kytara
1. Imposing Will
2. Punishment Map
3. Every Bridge Burning
4. Give Me The Painkiller
5. Lacking The Ability To Process Empathy
6. Trapped
7. Made Up In Your Mind
8. Dehumanized
9. I Can't Turn It Off
10. No More Rivers To Cross
Every Bridge Burning (2024)
You Will Never Be One of Us (2016)
Abandon All Life (2013)
Unsilent Death (2010)
Datum vydání: Pátek, 30. srpna 2024
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 17:47
-bez slovního hodnocení-
Nejenom v Českém Brodě je v oblibě elektro-pop-metal s ženským zpěvem. CRIMSON SUN se vezou na vlně AMARANTHE. Oproti svým vzorům jsou tihle Finové trochu víc popoví, ale jako alternativa to není špatné.
Na škále metal - gothic - post punk zaznamenáváme postupný posun doprava. Na novince se střídají nálady, od vzteku až po mellow euforii, melancholie ale visí nad vším. Američané umí psát jednoduché, podmanivé hity a vybalancovat líbivost a uvěřitelnost.
Výrazný prog s temnou tváří, nebo také dark metal plný progrese, tak nějak bych si troufl charakterizovat debut Italů GHOST ON MARS. Je to jako srážka klasických progmetalových veličin typu DREAM THEATER s tím emotivnějším od KATATONIE. Příjemné.
Další deska šíleného multiinstrumentalisty Christiana Ludvigssona má daleko k minulé "Machinery Of Night". Jednak se zde recykluje, ale hlavně je to až příliš překombinované a nesourodé. Extravagance tu pohltila kreativitu a zbyl poněkud nesourodý guláš.
Do týhle marškumpačky rukuju s nadšením. Velká válka mě fascinuje od dětství a hejtman Noise vede svou družinu do ohně bitvy plné špičkového melodického deathu a blacku. A jde do toho prsama. Hitovější to být nemůže. Válka je vůl by BDM RAMMSTEIN!
Tohle je celkem změna. THORIUM se na stará kolena více přiklonili ke švédskému zvuku a přístupnější melodice. "The Bastard" je nejvíce hitová kolekce jejich kariéry poměrně silně připomínající kapely typu PAGANIZER a zejména EYE OF PURGATORY. Nečekané.
Tuomas Holopainen už se dávno vidí jako skladatel vážné hudby s rádoby geniální orchestraci, takže co jiného by vytvořil než příliš melancholické, unavené a nízkoenergetické dílo, že i Lord K. Philipson by se po letech vyřádil.